23.02.2009 16:28
Mé jméno je Melissa Davert, je mi 35 let a mám osteogenesis imperfekta typu 3, měřím 86cm. Měla jsem asi na 200 zlomenin, ale jen několikrát žeber, významnou zlomeninu jsem neměla 15 let.V roce 1992 jsem se vdala za báječného muže Kena. Ken měří 168 cm a má lehkou mozkovou obrnu.
Nyní jsem vedoucí neziskové organizace, která pomáhá lidem s těžkým postižením v životě, ve vývoji a samostatnosti. Moje organizace zaměstnává asi okolo 90 lidí.
Ken a já máme úžasné manželství. Často jsme mluvili o tom, což kdybychom mohli mít svoje vlastní děti, ale pro těžkosti mého stavu, jsme byli přesvědčeni, že to pro nás nikdy nebude reálné. To vedlo k tomu, že se nám zdálo, že nám v životě něco chybí.
V létě 1997 se naše životy změnily zajímavou cestou. Domácí těhotenský test potvrdil, že jsem byla těhotná. Ken i já jsme se velmi báli. Žádný z nás nechtěl těhotenství ukončit, ale normální rozum nám říkal, že dítě nebudu moct donosit-normální termín byl nemožný. Věděli jsme, že budu muset vyhledat doktorskou pomoc co nejdříve to bude možné. Byli jsme odkázáni na odborníka v sousedním městě.
Náš doktor to viděl jako úžasnou možnost výzkumu. Kontaktoval další doktory z jiných měst v naději, že najde alespoň 1 jedinou osobu, která měla mou velikost, které se úspěšně narodilo dítě. Byl znamenitý v hledání takového člověka, a to nám s Kenem dávalo naději,že bychom snad mohli mít dítě také! Byli jsme nadšení a vzrušení.Doktor nade mnou pořád bdil. Chodila jsem na prohlídky každé 2 týdny.Bylo vzrušující sledovat na ultrazvuku jak to malé ve mně roste.
Po 13. týdnu jsem přijela k doktorovi a sestřička se snažila provést ultrazvuk. Tou dobou měla jakýsi problém se špatným obrazem. Zavolala doktora, aby přišel a udělal ten test sám. “Meliso,nevidím srdíčko“ řekl. Trvalo mi 2 vteřiny než jsem si uvědomila co řekl. Naše malé děťátko bylo mrtvé. Byla jsem zdevastovaná, ale mohl to být příliš nedostatečný údaj. Zavolala jsem manžela který byl v práci a on okamžitě přijel do ordinace.
Druhý den jsem byla přijata do nemocnice na umělý potrat. Procedura byla neúspěšná a doktor mě poslal domů s mým malým andílkem ještě ve mně. Nikdy jsem nebyla tak nešťastná. O pár týdnů později jsem byla přijata do nemocnice znovu a tentokrát byla procedura úspěšná. Náš malý andílek se narodil, ale nemohl jít s námi domů. Náš sen o dítěti byl pryč.
Než jsem opustila nemocnici, doktor mi řekl “Můžeš to zkusit znovu“. To byla ta slova, která mi pomohla ve všem smutku, že mohu jít dál.
Několik měsíců později domácí test potvrdil, že jsem znovu těhotná! Volala jsem doktorovi a domluvila si první schůzku asi na pět týdnů později. Ken jel se mnou. Doktor chtěl provést ultrazvukový test. Byla jsem velmi nervózní. Jediné co jsem si přála bylo vidět srdíčko našeho malého děťátka bít. Položila jsem se na vyšetřovací stůl a procedura začala. Jak jsem se dívala na obrazovku, doktor popisoval, co vidí. „Tady je vak, tady děťátko a tady jeho srdíčko. Oh, a tady vedle je druhý vak“ řekl. Začala jsem panikařit. Může to znamenat, že to jsou dvojčata? pomyslela jsem si. Doktor pokračoval: „Možná v něm nic není. Oh, ale ano, je tam další dítě. Jen jestli má tep. Ano! Srdíčko mu tluče. Máte dvojčata!“ prohlásil s úsměvem. Moje první myšlenka byla: Mám hlavně velký problém. Ken se opíral o vedlejší zeď a byl velmi bledý. Doktor si nebyl jistý, jestli dokážu donosit jedno dítě, a teď máme dvě!!! Doktor ve svém předchozím hledání nenašel nikoho s OI, kdo by měl moji a velikost a dvojčata.
Po cestě domů z ordinace, padla na mě a Kena radost. Bylo nám požehnáno dvojčaty. Jak jsem řídila, přemýšlela jsem: Dobře, Bůh nám nikdy nedá víc než uneseme a jen pro to, že se něco ještě nestalo, neznamená, že by se to stát nemohlo!“ Byla jsem odhodlána velmi dobře pečovat o sebe a naše děti, takže měly nejlepší šanci narodit se zdravé.
Moje další návštěva u doktora několik týdnů později už nebyla tak úžasná. Můj pečující doktor byl mimo město, a tak mě prohlížel jeho partnerka. Provedla další ultrazvuk. Obě děti rostly velmi dobře. Po testu se mi však podívala do očí a řekla: až budou děti větší, a to bude velmi brzo, začnou mi tlačit na plíce a srdce a znemožní mi dýchání. Doktorka věřila, že tato situace bude život ohrožující. Tvrdě nás přesvědčovala, abych podstoupila výběrový potrat (proceduru, při níž je odstraněn pouze jeden plod). Začala jsem plakat a řekla jsem jí, že to už je mnohem víc odpovědí, než bych chtěla. Jak jsem měla přijmout tuhle možnost, když jsem se cítila dobře a chtěla jsem, aby žily obě moje děti? Když jsme s Kenem přijeli domů, proplakala jsem celou noc. Ptala jsem se Kena: „Co budeme dělat, kdyby měla doktorka pravdu? Nevěřím tomu, nechci jít na potrat!“ Ken mě objal a řekl: „Vyjde to, musíme jen držet naši víru a věřit, že to vyjde.“
Následující den ubíhal velmi pomalu. Nemohla jsem se dočkat další návštěvy lékaře, abych viděla, že naše děti si vedou dobře a sílí. Okolo devátého týdne těhotenství jsem začala cítit děti kopat a třást se. Teprve teď jsem se začala doopravdy cítit jako máma! Stále jsem rostla a rostla. Každý týden bylo stále těžší dýchat a já se neustále divila: Budu moci pokračovat další týden?
17. týden provedl můj doktor hloubkový ultrazvuk, aby určil pohlaví dětí a také to, jestli mají nebo nemají OI. Z testu naznal, že jedna je holčička a druhý chlapeček a také, že oba mají OI.
Řekl mi, že musím být schopná děti nosit 23 týdnů, aby měli nějakou šanci na přežití. 23 týden jsem přijela. Děti i já jsme se měli dobře. Překvapivě jsem byla stále schopná chodit s mým chodítkem.
Moje máma mě brala na rutinní lékařskou prohlídku ve 28. týdnu. Jak řídila, řekla jsem jí: „Mami, nevím, jestli budu moci tenhle výlet absolvovat ještě jednou. Dosáhla jsem svého limitu!“ Když jsem přijela do ordinace, řekli mi, abych šla do nemocnice. Byla jsem přijata ještě ten den. Moje srdce tepalo 140 a měla jsem několik malých kontrakcí. Doktor provedl několik testů a naznal, že ještě můžu pokračovat, avšak musím zůstat v posteli. Měla jsem zůstat v nemocnici na pozorování, dokud děti nepřijdou. Můj manžel je úžasný muž. Zůstal se mnou celé avšak pouze 3 noci v nemocnici.
Každý den se na mě doktor chodil dívat, vždy překvapen, že zvládám další den. Okolo 31. týdne a půl jsem začala mít silné kontrakce. Věděli jsme, že je čas, aby děti přišly. Doktor chtěl, abych vydržela ještě několik dní a já musela prodělat steroidovou léčbu na posílení plic dětí. Dával mi léky na potlačení kontrakcí. V tomhle bodě jsem se cítila opravdu mizerně. Ze steroidů jsem celá otekla. Nabrala jsem 12,7 kg (před těhotenstvím jsem vážila 21,7kg) a začalo se mi opravdu obtížně dýchat. Doktor naplánoval císařský řez na 32. týden. Samozřejmě, že můj manžel byl pozván. Doktoři mě museli uspat, proto jsem nemohla vidět narození našich drahocenných drobečků. Když jsem se probudila, děti byly poslány na intenzivní péči a já jsem je nemohla hned vidět. Ken mi ukázal videonahrávku jejich narození. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. „Jsem máma! Já jsem máma!“ musela jsem opakovat asi stokrát, jak jsem se snažila probudit z anestezie. Byla jsem naplněna tak neuvěřitelnou radostí, že to ani nedokážu popsat.
Pojmenovali jsme naši překrásnou holčičku Michaela a nádherného chlapečka Austin. Žádné z dětí se nenarodilo s frakturou a to znamená, že snad nemají tak těžkou OI jako mám já. Michaela byla v nemocnici okolo 4 týdnů, Austin okolo 8 týdnů. Teď jsou doma a mají se dobře. Jsou to opravdové zázraky a dary z nebe.
Melissa Davert, March 1999 (Březen 1999)
Kontakty:
www.michigan.gov/mcsc/ - Melissina organizace osobního rozvoje hendikepovaných
macnsoup@sbcglobal.net, Missy můžete kontaktovat na www.facebook.com
