Děsivý příběh Ireny - 9 let zavřená doma

23.06.2009 22:00

 

Vlastní máma Irenu (38) považovala za zrůdu. Protože se za ni styděla, devět let ji držela zamčenou doma. I dnes, když jde po ulici, budí Irena údiv a rozpaky. Dávno to ale nevnímá a říká: Nesmíte se tomu poddat!

Z fotografie na zdi Irenina pokoje se usmívá krásná copatá holčička. „To jsem já, když mi bylo šest. Tehdy jsem měřila 102 centimetry, teď mám jen 92,“ říká Irena Kříštová. Mluví bez lítosti, dokonce se usmívá. Teď je velká zhruba jako dvouleté dítě a celé tělo má zdeformované. Trpí těžkou skoliózou páteře, hlavní příčinou je však zvýšená lomivost kostí, vrozená neléčitelná nemoc.

„Už když jsem si ji jako tříměsíční miminko přendávala v náručí, zlomila se jí stehenní kost. Znělo to, jako když praskne suchá větvička,“ vzpomíná Irenina babička. Stehenní kosti se dívce lámaly i při nepatrném tlaku, do 12 let více než šedesátkrát, pětkrát měla zlomenou i ruku.

Když jí byly tři roky, rodiče se rozvedli, matka si našla nového partnera a s ním si pořídila další dvě dcery. Kvůli špatným vztahům v rodině Irena dvakrát skončila v brněnském ústavu pro postiženou mládež. Když jí bylo deset a žila na vozíku, začalo jí peklo. „Máma říkala, že je na mě hnusný pohled, že kdo mě vidí poprvé, je v šoku. Nesměla jsem proto z bytu, ani s babičkou jsem nemohla jít před dům vysypat smetí,“ vzpomíná Irena. Od milované babičky z tátovy strany ji matka takřka odřízla, kontakt se světem pro ni představovaly jen učitelky, které ji dvakrát týdně chodily učit matematiku a češtinu.

Každý pobyt v nemocnici pro ni znamenal vysvobození. „Žila jsem tam normální život, byla jsem s dalšími dětmi a pan primář mi říkal cácorko,“ podotkla Irena.

Ve 12 letech, když už stehenní kosti odmítaly srůstat, jí je lékaři zpevnili speciálními hřeby. Irena pak sice mohla invalidní vozíček vyměnit za berle, její trápení v podobě dalších bolestivých operací a domácího vězení ale pokračovalo.

Až v 19 letech se Irena rozhodla k zásadnímu kroku. V době, kdy rodina odjela na dovolenou, utekla k babičce z matčiny strany a už u ní zůstala. Ale ani soužití s babičkou se neukázalo jako ideální. I proto před pár dny požádala radnici o byt. „Chtěla bych to zkusit sama. Moc ale nevěřím, že byt dostanu,“ podotkla.

Ve svém handicapu však vidí i jednu výhodu . „Díky své výšce vidím drobné zakutálené na zemi u pokladen. Už jsem tak nasbírala pět stovek,“ usmívá se Irena Kříštová.

Zdroj: Aha! 2007